Historie védského vzdělávání

Existuje dlouhá tradice hinduistických vzdělanců, kteří věřili, že holistické učení může být dosaženo pouze mimo civilizaci (uprostřed přírody) a proces učení musí probíhat pod přísným dohledem guru. A byli to právě guruové, kteří v raných fázích hinduismu šířili vzdělání prostřednictvím škol gurukul a ašrámů, jež byly zakládány daleko od civilizace. Jsou proto někdy označovány jako tzv. „lesní univerzity“.

Není žádným překvapením, že Védy, tedy nejranější mluvené knihy obsahující ideje moderní civilizované společnosti, se ve velké míře odkazují právě na přírodu a na koncept vzájemné závislosti žijících organismů. Před zahájením samotného učení bylo pro tehdejší guru podstatné přimět studenty k zamyšlení nad vlastní/ lidskou pomíjivostí tváří v tvář nekonečnému vesmíru.

Nutno dodat, že ne všechny gurukul školy se nacházely v lesích. Většinou však byly preferovány odlehlejší oblasti. V průběhu času se některé klášterní univerzity rozrostly, jako například Takshashila, Nalanda a řada dalších.

V Indii se tehdy nacházelo velké množství zahraničních studentů. Nejvíce byla zastoupena Čína, Korea, Japonsko, Indonézie a západní Asie. Řada studentů putovala pěšky nebo se plavili na lodích jen proto, aby mohli naslouchat znalostem hinduistických vzdělanců. Mnozí z nich pak texty a komentáře kopírovali a brali si jej s sebou do svých domovských zemí. Tehdejší zápal pro hinduistické vzdělání by se dal přirovnat k dnešnímu zájmu o studium na amerických či evropských univerzitách.

Vzdělání bylo svatou povinností. Tehdejší hinduisté prahli po nových úhlech pohledu na matérii i morálku, na věci fyzické i duchovní, věci pomíjivé i trvalé. Během procesu poznávání bylo učiněno mnoho zásadních objevů v oblasti vědy, matematiky, medicíny, ale i v dalších oborech, a to všechno před miliony let. Svatá podstata učení je zřejmá z četných „Sanskrit shlokas“ (pozn.: verše v sanskrtu), které označují guru za „Acharya devobhava“ (pozn.: buď tím, pro koho učitel je bůh) dle Taittiriya Upanishad.